Nikdy jsem nechtěl mít obchod. Chtěl jsem, aby lidé slyšeli hudbu tak, jak zní zblízka, když stojíte v sále mezi hráči. Obchod z toho vyšel až jako důsledek.
Saxofon mi dali do ruky, když jsem byl tak malý, že jsem ho neudržel vestoje. Musel jsem sedět a opírat ho o koleno. První rok jsem nehrál skladby, jenom tóny, dlouhé a rovné, jeden po druhém. Přišlo mi to tehdy jako trest. Dnes vím, že to byla ta nejdůležitější škola, jakou jsem dostal. Když držíte jeden tón dvacet vteřin, začnete slyšet věci, které jinak nikdy nezaslechnete. Slyšíte, jak se zvuk mění, jak se do něj po chvíli přimíchá dech, jak sál tón vrací zpátky. Ucho se naučí poslouchat pod povrch.
Pak přišel orchestr. Sedmnáct let jsem sedával v sekci, nejdřív vzadu, potom o dvě řady blíž. Ze sekce se hudba poslouchá úplně jinak než z hlediště. Slyšíte lidi, ne nástroje. Slyšíte, jak si první housle sedne o vteřinu dřív, než přijde nástup, jak dirigent nadechne a celá skupina se s ním nadechne taky. Slyšíte otočení listu v partu. Slyšíte, když někdo vedle vás udělá chybu a ostatní ji potichu obejdou, aniž by se cokoli zastavilo. To všechno je hudba. To všechno je v tom, co posloucháte doma, jenom to většinou někdo cestou vyhodil.
Zlom u mě přišel jeden večer v šedesátých letech. Odehráli jsme koncert, byl jsem ještě celý plný toho zvuku, a doma jsem si pustil desku s toutéž skladbou. Bylo to jako dívat se na fotku jídla po tom, co jste ho snědli. Všechno tam bylo, noty seděly, ale sál byl pryč. Tehdy jsem si poprvé řekl, že ten rozdíl není osud, ale rozhodnutí. Někdo ho udělal, někde v řetězci mezi mikrofonem a mojí obývací stěnou.
Proč jsem začal vozit desky
Trvalo mi dalších dvacet let, než jsem pochopil, kde se to rozhodnutí dělá, a než jsem měl v ruce první desku, která ten rozdíl smazala. Byl to americký lis z master pásky. Pustil jsem ho a bylo mi jasné, že jsem od svých patnácti poslouchal doma stín.
Nezačal jsem tím obchodovat proto, že by na tom byly velké peníze. Začal jsem proto, že jsem to nemohl vysvětlit. Nešlo to. Známým jsem to popisoval, kývali, a stejně mi nevěřili, dokud jsem je neposadil ke gramofonu a nepustil jim to. Pak zmlkli. Vždycky. Ten okamžik jsem viděl už tolikrát, že jsem ho přestal počítat, a pořád mě nepřestává bavit. Nakonec bylo jednodušší začít ty desky vozit, než pořád někomu půjčovat svoje.
„Hudba není v tónech. Hudba je v tichu mezi nimi. Když vám to ticho někdo vezme, zbude jenom hluk, který má správnou melodii.“
Čím se liší audiofilská deska
Řeknu to bez omáček. Běžná nahrávka je zkomprimovaná. Znamená to, že někdo vzal rozdíl mezi nejtišším a nejhlasitějším místem a stlačil ho k sobě, aby deska hrála pořád stejně nahlas. Dělá se to proto, aby se to prosadilo v autě, v rádiu, v telefonu, v kavárně. Z hlediska prodeje to dává smysl. Z hlediska ucha je to pomalé týrání.
Vaše ucho totiž není mikrofon. Je to orgán, který celý den odhaduje vzdálenost. Když hudba dýchá, když je pianissimo opravdu tiché a fortissimo opravdu silné, ucho se v tom vyzná a odpočine si. Když je všechno stejně hlasité, ucho tu informaci nenajde a začne pracovat. A po dvaceti minutách jste unavení, jenom nevíte proč. Řeknete si, že nemáte náladu, a vypnete to. Znám spoustu lidí, kteří si mysleli, že přestali mít rádi hudbu. Ve skutečnosti je jenom nikdy nenechala na pokoji.
Audiofilská deska jde opačným směrem. Bere se master páska, tedy to, co vzniklo v den nahrávání, ne kopie kopie. Mastering dělá člověk, který má jméno a který se pod to podepíše, Kevin Gray, Bernie Grundman, Ryan Smith. Často se řeže půlrychlostí, aby měl řezák čas na detail. Někdy se album rozloží na dvě desky a jede se na 45 otáček, aby drážka dostala víc místa a nemusela se v tišších pasážích krčit. Lisuje se u lidí jako QRP nebo Pallas, na dvě stě gramů, na materiálu, který nešumí. A hlavně: nikdo cestou nesáhne na dynamiku.
Výsledek není „hlasitější“ ani „ostřejší“. Většina lidí u mě poprvé řekne, že to hraje tišeji. Má pravdu. Zmizel hluk a zbyla hudba. A v ní ty věci ze sálu, které jsem popisoval na začátku. Slyšíte, kde houslista nadechl. Slyšíte klapky saxofonu, dřevo o dřevo. Slyšíte, jak velká je místnost, ještě než někdo zahraje první tón. To se nedá vyrobit v počítači, to se dá jenom nevyhodit.
Proč vybírám sám
Každou desku, která je tady na webu, jsem měl na svém gramofonu a poslechl si ji celou. Ne ukázku, ne třicet vteřin. Celou, obě strany, v klidu, většinou večer. Je to zdaleka nejpomalejší část mojí práce a je to jediný důvod, proč tenhle obchod má smysl.
Mám tu výhodu, že hudbu, kterou prodávám, dělám. Znám dirigenty a houslisty, o kterých tady píšu, osobně. Vím, jak zní naživo, a poznám, když je reedice posunula jinam. Když u klasiky slyším, že žestě jsou přitlačené dopředu a smyčce ztratily hloubku, nemusím to hádat z recenzí. Byl jsem v tom sále. Sedával jsem v té sekci.
A pak je tu ta druhá věc: ručím za to jménem. Ranný je moje příjmení, ne značka, kterou vymyslela agentura. Když vám u mě něco nezní, jak jsem sliboval, zavoláte mi na moje číslo a beru to já. Proto raději prodám za rok o padesát desek míň a spím u toho.
Co u mě nenajdete
- Hromady katalogu. Nemám tisíce položek jenom proto, aby vyhledávač na něco narazil. Nemám ani jednu desku, kterou bych nedokázal obhájit větou, proč zrovna ona.
- Slevové akce, odpočty a poslední kusy, které nikdy nedojdou. Cena je cena, drží se celý rok a nedělám z ní divadlo.
- Desky, které jsem neposlouchal. Když něco neznám, řeknu vám to rovnou a neprodám vám to.
- Hodnocení stavu, které si maluje dopředu. Grading dělám radši přísnější, než jaký kus doopravdy je. Zklamání z pošty stojí víc než pár set korun.
- Řeči o tom, že drahá deska automaticky zní líp. Neplatí to. Někdy je nejlepší volba lis za dva tisíce a rozdíl doma neuslyšíte.
Je mi pětašedesát a nemám ambici z toho vybudovat řetězec. Mám ambici, aby si u mě člověk koupil za život dvacet desek a všech dvacet mu vydrželo hrát dalších třicet let. Aby si sedl, pustil to, a ten večer mu za to stál. Když si nejste jistí, jestli je to pro vás, přijeďte do Karlína a poslechněte si to na mém gramofonu. Nic vám neprodám, dokud to neuslyšíte. To je vlastně celý můj obchodní plán.